Vzkaz z nebes

„Maruška mi nenechala žádný vzkaz“, stěžuji si u léčitele Františka. „A co byste si tak představovala, paní Evo?“ Směje se František. NĚCO. COKOLIV. Jen abych věděla, že je v pořádku. S Maruškou jsme vždycky milovaly ta „velká“ znamení. 

Čtyřlístek. Srdíčko v kávové sedlině, ve sněhu, z brambory….srdce všude, kam se podíváš. Zlaté auto.

Vzpomínám si, jak jsme jeli s mým taťkou a holkama na nedělní trhy do Ředhoště a Maruška jen tak prohodila, že potkáme zlatý auto. Můj táta zabručel něco ve smyslu, že to asi neeeee. Už jsme na to skoro zapomněli a když jsme přijížděli k domu, tak kolem nás prosvištělo zlaté auto. Ale opravdu ZLATÉ. Táta nevěřil svým očím. Já už byla zvyklá, Maru to měla takhle se vším.

O to víc jsem nechápala, proč se teď neozve. Nepošle zlatý auto, nepokryje zahradu čtyřlístkama.

„Den po tom, co Maruška zemřela, Petr s Jiřinkou odjeli na nákup a já se uvelebila v Maruščinně postýlce. Pak mě začalo studit čelo jako by mně Mařenka pusinkovala. A já usnula tak klidně a spokojeně.“ „Noo, to je ono,“ zvedne František obočí a potutelně se usměje.

„Ale já chtěla něco víc,“ kňourám jako malá holka.

PROBUĎ TO DÍTĚ UVNITŘ SEBE

Druhý den jsme vyrazili na výlet. Počasí rozhodlo. Jelo se do zábavního parku, hezky do teplíčka, pod střechu. Jiřinka byla ve svém živlu, drandila po nafukovacích skluzavkách, probíhala bludiště, skákala na trampolíně.  A aby v tom nebyla sama, tak jsme se přidali i my.

Začít bláznit a radostně si hrát jako dítě, dospělému jedince nějakou dobu trvá. Než se odhodlá.  Ale když se mu podaří odhodit  ze sebe kabát dospěláka a řádit jako malý, když se tomu poddá, zaposlouchá se do dětského smíchu, tak čistého a opravdového, pak teprve prožije tu radost a štěstí.

Dá sám sobě šanci projít si osvobozujícím a očistným procesem, kterému se málo co vyrovná. Naprosté duševní lázně.

Budiž nám vzorem jóga smíchu od doktora Nešpora, kterou velice obdivuji.

POMÓC, ZAVOLEJTE HASIČE

Jediné, co jsem nezvládla byla točitá skluzavka. Nekonečně dlouhá, prudká a úzká. Ze zdola na mě rourou volala nejdřív Jířa a povzbuzovala mě, pak se přidal i Péťa: „pojeď, to DÁŠ“. Asi pětkrát jsem se do ní nasoukala, ale s HRŮZOU že budou muset volat hasiče, aby mě tam odsud vyprostili, jsem se zase pracně vyšroubovala ven.

Když jsme se jako rodiče unavili, šli jsme se posilnit na dětský bar. Alespoň sklenka  šampaňského. Dětského. V občerstvovací pauze si Jířa  našla kamarádku. Byla sice proti ní veliká, ale Jiřince se ze všech těch desítek dětí líbila zrovna ona.

Čas běžel a blížila se zavíračka. Ano, byli jsme tam celý den. Jsme šílenci.

„Jííííííířo“. Ignorace.

Ale nakonec si dala říct. Ale jediný důvod byl, že i její nová kamarádka se chystala domů. Probudil se ve mně zvědavý hlas matky…. „A Jiřinko, jak se jmenuje ta tvoje kamarádka. A víš, kolik je jí let?“

„Zeptám se“.

TO NEVYMYSLÍŠ

„Jmenuje se Maruška“. Znáte ten divný pocit v břiše, když se objeví nějaká situace, kterou nečekáte a úplně vás vyvede z míry. Tisíce motýlích křídel šimrá váš žaludek.

Petr tomu zprvu nevěřil a tak se zeptal přímo holčičky. „Jo jo, jsem Maruška a příští měsíc mi bude osm“. Oba jsme přestali v tu chvíli fungovat.  Jako když zastavíte film tlačítkem PAUSE. Jedině neposlušné slzy neposlechly vypínač na ovladači.

Naší Mařence by bylo v únoru také osm.

Najednou to opadlo a já se začala smát při představě Marušky, jak sedí někde na obláčku a říká si….“Tak já tý mamině pošlu nějakej pořádnej vzkaz, když si pořád stěžuje, že se neozvu.“ A u toho protáčí oči.

Je to tak.

VE CHVÍLI, KDY PŘESTANEME HLEDAT, NAJDEME.