Pozor, brzy nás zasáhne nákaza

„Dobrýýýý den,“ vyslovím s velkým úsměvem na rtech při příchodu na úřad, za stolem se na mě zamračí paní úřednice a z očí jí vyletí bleskový vzkaz….komunikace beze slov…….ODLOŽTE SVOU DOBROU NÁLADU VENKU NEBO O NÍ ZDE PŘIJDETE.

Nevzdám se a požádám jí o vyřízení toho, proč jsem k ní zavítala.  Začnu mile, možná až se zbytečně „ponižujícím se tónem“ jí předložím svou věc a i když mám všechno v pořádku, cítím nepříjemný pocit, že jí velice vadí má dobrá nálada. Při delším čekání se snažím hustou atmosféru prolomit nějakou vtipnou historkou, která se mi stala než jsem vstoupila do kanceláře. Ale paní se nepohnul ani jediný sval v obličeji. Nechám toho. No, dlouho to nevydržím a zkusím ještě přidat malý vtípek směrem k zákusku, který na ní čeká na růžovém talířku vedle počítače. Bohužel absolutně nepochopila můj smysl pro humor 🙁 a to že to není útok na ní. Já jí jen chtěla zlepšit náladu.

„Nemůžu to najít, pravděpodobně jste to špatně vyplnila. Musíte zavolat tam a tam, poslat to a to a nejspíš vám stejně nepomůžeme„, takhle přibližně zněla odpověď na mou dobrou náladu.

Plačtivý odchod

Říkám si, že se nenechám rozhodit, ale je mi to líto, neumím zareagovat, poděkuji a se slzami v očích odcházím ze dveří ven. Další čekající klienti si musí myslet, že mě úřednice uvnitř nejspíš praštila pravítkem přes prsty podle toho, jak rychle opouštím kancelář celá ubrečená.

Ach jo, že já neposlechla a neodložila si svou dobrou náladu venku.

Ale já se prostě nevzdám, budu šířit pozitivní nákazu dál.

Historka z mládí 🙂

Jednou….před šestnácti lety :)….jsem na letištním parkovišti couvala, jemně a opatrně, jenže jsem si nevšimla auta, které bylo zaparkované mimo parkovací místa a já do něj nacouvala, no vlastně jsem se ho jen lehce dotkla. Jenže auto začalo houkat. Byla jsem z toho celá vyděšená, co jsem to vyvedla a už jsem viděla pána, jak běží směrem k té naší „nehodě“. Začala jsem se hrozně omlouvat a sypat si popel na hlavu, jaká jsem děsná řidička. Pán toho zcela jistě využil. Nejdřív na svém autě nemohl nic najít, ale pak s jiskrou v oku zahlédl, že má prasklou umělou hmotu na eSPéZetce. Vzal za to a strhl to celé, a to vše  s velkou špatně skrývanou radostí ve tváři. Řekl, že můžeme zavolat policii nebo ať mu dám pětset korun a je to ok.

Co myslíte, že jsem udělala? 🙂 Jé, jak mi tenkrát Petr vyčinil, že jsem hloupá :).

Poučená tímhle zážitkem mi hned druhý den osud poslal do cesty další zkušenost, abych věděla, že věci nejsou jen černobílé. Jela jsem směrem na letiště a hlavu plnou bezpečnostních a jiných leteckých předpisů, protože mě čekal tenkrát můj první let. Přezkoušení. Jsem nervozní člověk po mém tatínkovi a nervozita mě dokáže zcela pohltit. ( mimochodem i s tím mi skvěle pomáhá jóga 🙂 )

Míjím letištní halu a najednou vidím, že na mě někdo mává u auta, které jsem právě objela. Rozhazuje rukama a vypadá, že se vzteká. Zastavím a pán u auta na mě volá, že jsem mu kamínkem, který odlétl z mého kola, rozbila boční trojúhelníkové okénko. ÁÁÁ, v hlavě se rozsvítil alarm a já si vzpomněla na pána z minulého dne. Byla jsem drsná a řekla, že je to rozhodně nesmysl. Pán se nedal, tak jsem mu řekla, ať za mnou jede na parkoviště, že to tam vyřešíme.

Znovu jsem mu naštvaně řekla, že si to vymyslel a ať to na mě vůbec nezkouší. On byl velice slušný a začal mi vyprávět, že přijel z Moravy a letí poprvé s rodinou na dovolenou. V tu chvíli mi to bylo neskutečně moc líto, že jsem na něj byla tak ostrá. V podstatě se omluvil on mně. Já už byla celá naměkko a vysvětlila jsem mu všechno, co se mi stalo a že mám před sebou první let jako letuška. Chtěla jsem mu dát peníze, sepsat protokol…cokoliv.

Nakonec jsme se tomu zasmáli. Řekl, že se tím bude aspoň chlubit v hospodě chlapům, že mu letuška rozbila okno u auta a že nic nechce. Popřál mi štěstí k mojí začínající letuškovské kariéře a s úsměvem jsme se rozloučili. Když jsme s posádkou mířili do letadla,  čekalo na mě v hale překvapení. Moravák tam stál se ženou a svými dětmi. Mávali na mě  a znovu provolávali povzbuzující hesla k mému přezkoušení 🙂 Krásný zážitek, který tenkrát rozzářil úsměv nejen na mé tváři, ale na tváři celé posádky a já vše zvládla levou zadní.

Snažím se udržet si tyhle dvě zkušenosti v mysli a nenechat se zatáhnout do „špinavé hry“ , které se říká Oko za oko, zub za zub. Já takhle žít nechci.

Epidemie radosti

Raduji se z každého úsměvu, který se mi povede vytvořit na mračícím se obličeji.

Lidé jsou „přednaštvaní“ a bojí se otevřít srdce, jak jsem už psala v článku https://evkahronka.cz/maruscin-odkaz-zni-jasne-budme-stastni/.

Děti to dokáží všechno tak skvěle, sami od sebe. Jsou takové, přirozené, veselé a radují se z maličkostí. Když mají dobrou náladu, prostě jí rozdávají plnými doušky. Jsou to v podstatě andílci „štístkové a dobronáladníčci“. Nejsou lakomí a chtějí se dělit o svůj smích, své štěstí  a svojí radost se všemi, nevyčerpají se jim zásoby. To jen bohužel my dospěláci je často o to kouzlo připravujeme. Zkuste si zapátrat každý u sebe, i já jsem někdy použila věty typu….Pššššt, teď ne, teď se to nehodí. Nebuď, jak praštěná :). Chovej se slušně. Buď normální. Nesměj se.

….našla ještě spoustu dalších vět, ale asi se mi nechce.

Radši bych vás poprosila o spolupráci a pojďme udělat srpen měsícem dobré nálady. Rozveselme obličeje unavených prodavaček, naštvaných úřednic a třeba i striktních policistů, zkrátka všech mračounů a bručounů, které v srpnu potkáme. Pochvalme jim něco, ale upřímně. Opravdově, od srdce, to co se nám na nich líbí. Zkusme vytáhnout vtipnou historku, oprášit náš břitký smysl pro humor.  A hlavně usmějme se na ně, srdcem a širokým úsměvem.

NÁM SE TO POVEDE, ROZŠÍŘÍME POZITIVNÍ NÁKAZU.

Mějte veselou neděli a každý další den s úsměvem,

ffffftipná Efka