Narodilo se mi duhové dítě

Je to rok…

Jiří spí u kamarádky. My si večer pustíme bezva českou komedii a já tuším, že to přijde…Večer už lehám jen na pár minut a odcházím si relaxovat do vany, mám připraveno spoustu pomocníků, aby byl porod takový jaký si ho přeju.

A jaký si ho vlastně přeju? Tajně jsem si říkala, že bych chtěla rodit v autě, vím, jsem šílenec. Ale je to takový kompromis mezi tím rodit „nezodpovědně“ doma a tím rodit dlouze v porodnici. Navíc je doba kovidová a může se stát, že bude Péťa pozitivní a nebude u toho. A to by mě bylo fakt líto. Nikomu to moje bláznivé přání radši neříkám, ale potají dávám čelovku a misku ( na placentu 🙂 ) do kufru auta.

Kontrakce se krásně rozjely, a i když to začíná dost bolet a i přes křížové bolesti, které jsem doufala, že po třetí už třeba nebudou, mám bezva náladu a užívám si to. Zní to šíleně, ale je to tak. Pustím si připravenou relaxační hudbu, patlám si všude antistresové a uklidňující olejíčky, nahřívám si bedra termoláhví, koupel střídá jemné pohupování u kuchyňské linky. Vypínám mozek, soustředím se na dýchání a na pocity mého těla a toho, kdo je uvnitř.

Povídám si s Maruškou a začínám se těšit na to naše duhové miminko. Jak asi bude vypadat. Moje představa je tmavovlasý kudrnáč s hnědýma očima. Mylná to představa 🙂 Čeká tam modrooký blonďáček.

Udělám hloupý tah a jdu asi ve tři hodiny vzbudit Péťu. Trošku jsem se bála, že se nestihne osprchovat a bude rodit bez vyčištěných zubů :). Ten už bohužel nesdílí mou harmonickou náladu a zavětří, že by porod mohl přijít brzo a on by mohl být na porod sám, tak se rychle osprchuje, vyčistí zuby, nageluje vlasy, navoní a chvilku pozoruje moje kroucení. Poznamená, že vypadám jako na kurzu břišních tanců a snaží se mě přemluvit, že už teda je čas a pojedeme.

Už v autě si říkám, že je ještě brzo, a jen na to pomyslím, začínají se kontrakce opravdu zpomalovat a na porod v autě to teda nevypadá. Jsme v porodnici, asi kolem páté, vítají nás milé obličeje a rovnou se domluvíme, že když to nebude k porodu, nemusím tam zůstávat. Což mě zklidní a kontrakce téměř zastaví.

Jak je ta naše mysl mocná.

Monitor s měřením kontrakcí se snaží Péťa popostrčit očima, najednou ani po deseti minutách nic. „Jak to,“ ptá se mě Péťa, jako bych to dělal schválně. 🙂

Sestřička mě vyšetří a říká, že to k porodu ještě není, na dva cm. Ale že když bych chtěla, že tam můžu zůstat. Ne, ne, ne, já chci domů. Vidím na Péťovi, jak je zklamaný, ale snaží se být v pohodě, je kolem půl šesté a sestřička říká, že se může stát, že se to rozjede, klidně se vraťte od výtahů zase zpátky, kdyby to začalo zesilovat. Jdeme k autu a já zase začínám mít silné kontrakce, ale to už mi Petr moc nevěří. 🙂 „Nezajedeme si na snídani, jak říkala sestřička?“ “ Já bych radši domů a zkusím se vyspat, už jsem nespala dvě noci“.

Když si zkusím doma lehnout, tak už to teda vůbec nejde. Rozhodnu se, že si vlezu do vany, aby přestaly aspoň ty křížové bolesti. Péťa dokoukává Instalatéra z Tuchlovic, kterého rozkoukal v noci. Ještě než vlezu do vany, Péťa přijde a ptá se, jestli už přece jen nepojedeme. „No to teda nepojedeme, říkali, že ještě nic, to bude dobrý“. Odejde. Za pár minut je tam zase proto, aby na mě natáhl džínsy a triko. Bráním se zuby nehty a jsem ve stavu, že chci, aby zavolal sanitu, abych mohla rodit doma.

Vážně jsem se najednou nebála ničeho a hlavně jsem už chtěla rodit. Přesný opak než Péťa.

Ha…moje přání...porod v autě asi nakonec bude. Vyhřátá sedačka je prý výhoda. Máme. Čelovka už nebude potřeba, venku začíná svítat. Miska na placentu připravená. Jenže venku je minus pět. To jsem nedomyslela. OK, budu držet.

Jedeme způsobně na parkoviště před nemocnici, Petr jde zaplatit lístek na parkování a já nemůžu vystoupit pro bolest z auta. Na lístku je čas: 07:00. Píšu kamarádce, že k ní v 08:00 do poradny nestihnu přijít. Rodím.

Vydáme se na cestu přes park uprostřed nemocničního komplexu. Je to teda síla a musím říct, že kdybych měla šaty a bylo teplo, Franta se narodil uprostřed cesty v parku. To už teda křičím, že rodím a je mi jedno, že na mě lidi okolo koukají :). Nebo aspoň mám pocit, že křičím. Vlastně by to byla pěkná podívaná a kdyby to někdo pohotový natočil, určitě by to mělo spoustu shlédnutí :).

Petr mě uklidňuje, že je to už jen kousek. Ale já to tady dobře znám, Petruno.

Pak nám jeden pán chce ochotně pomoct vzít můj loďák a já jelikož nechci nikoho otravovat, tak hučím mezi kontrakcema na Petra, ať jde za tím pánem :). Ten se mi směje, protože si myslí, že mám představu, že nám kufr s klistýrem a se síťovanýma kalhotkama ukradne. Do teď se tomu smějeme.

Odmítám i nabízený vozík, jsem za hrdinku a vyfuním to až nahoru do porodnice. Čas: 7:15.

Zvoníme a v očekávání stejných usměvavých tváří z prvního setkání jsem nejdřív trošku zklamaná, v sedm se již vyměnili za právě začínající službu s koncem v nedohlednu.

Nicméně sestřička mě instruuje, ať se navléknu do staré známé nemocniční košile a při vyšetření s hrůzou v očích oznámí, že plodová voda už odplavala kdysi dávno a já právě rodím.

Je 7:25, opakuji 7:25 a porodní asistentka, která s náma zůstala jediná v místnosti, protože druhá milá sestřička běžela pro doktorku, odhazuje nástroje, s kterými do teď bouchala vztekle o sebe a jen tak tak nám zachytila Františka, který se právě rozhodl, že už prostě nebude čekat a vyskočí se nadechnout k nám, sem na svět.

Je nádherný, Petr brečí a nemůže uvěřit, jak rychle se tady ten náš kluk objevil. Jsme šťastní a já cítím, že je Maruška s náma.

My jsme si ten porod tak užili, vážně užili. Byla to sranda od začátku do konce. A přesně takovýhle styl humoru měla Maruška. Musela se určitě smát tak nahlas, až z toho začalo chumelit.

A asi nejvíc mě dojalo, když mi kamarádka napsala, co je 4.2. vlastně za den.

SVĚTOVÝ DEN BOJE PROTI RAKOVINĚ.

Od půlky ledna jsem pořád přemýšlela, jaké datum by si ten Franta mohl asi vybrat..31.1.měla kamarádka 40. narozeniny, to by bylo skvělé…nic, 1.2.2021 to je přece magické datum…nic, 2.2.2021 to už musí být ono…nic, 3.2. to je sice nic moc, ale třeba…nic. A 4.2. mně taky nepřišlo moc zajímavé až do téhle AHA chvíle. Koho jiného nám mohla Marunka poslat než tohohle malého BOJOVNÍČKA.

Děkujeme, holčičko.

I když to bylo celé neplánované, vím, že ty jsi to měla dokonale promyšlené. Každý den děkujeme, Jiřinka je tolik šťastná, pusinkuje ho po ránu a říká mu, jak ho neskutečně moc miluje. Vypráví mu o velké statečné ségře, která na ně dohlíží shora, ale myslím, že on ji dobře zná.

Dětem, které se narodí po ztrátě, se říká Duhové děti.

Na konci duhy je přece poklad. A může být většího pokladu? Myslím, že ne.

Františku, přejeme Ti všechno nejlepší.

  • Ať jsi v životě šťastný.
  • Ať děláš to, co tě opravdu baví a naplňuje.
  • Ať potkáváš lidi, kteří tě budou mít upřímně rádi a ty je.
  • Buď zdravý.

Jsme moc rádi, že ses k nám přidal. Hned je ten život zase o trošku veselejší. I když není dne, minuty, kdy bychom nevzpomněli na Marušku a na to, jak bychom si to užívali všichni spolu.

Pojďme a připijme dnes na zdraví nám všem. Užívejme si každého okamžiku. Vzpomeňme zároveň na ty, které nám již ta mocná rakovina odnesla a slibme si, že se budeme věnovat alespoň prevenci a modleme se za to, ať chytré hlavy najdou konečně účinnou léčbu.

Jsem veselá jogínka, která by chtěla vykouzlit úsměv na každé dětské tváři. Jóga se stala mou životní cestou a propojením s tímto křehkým dětským světem. Mám v sobě sílu inspirovat ostatní, jak mohou udělat svoje děti šťastné. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.