Je výjimečné být výjimečný?

Ranní běh

Dneska ráno jsem se odhodlala zase po delší době k běhu, no dá-li se tomu mému poloklusu říkat běh. Koupila jsem si konečně nové krásné botky, tak jsem je potřebovala vyzkoušet. A Punťa si chrochtal blahem. Bylo nádherně, svítilo sluníčko , které už začíná mít sílu, i když zem je ještě zmrzlá. Aspoň se mi boty tolik neumazaly :).

Ráda chodím běhat s kamarádkou, vždycky toho zvládneme tolik probrat, malá psychologická poradna. Ale možná o trošku radši chodím sama. Myšlenky se dokážou krásně srovnat a často mi vytane na mysl něco úžasného. Skvělý nápad. Vzpomínka. Přání.

Často vzpomínám na slova mojí lektorky jógy Blanky, která říkala, že při běhu se krásně medituje. Ten stav se většinou dostaví až po pěti uběhnutých kilometrech, říkala.  A vzpomínám si, že se spousta lidí tenkrát od srdce zasmálo. Prý po pěti kilometrech. Uffff. Měla pravdu. Je to tak. Jen si ho teď snažím přivolat už někdy po druhém kilometru. Fyzička se někdy těžko hledá, když se nám jí podaří ztratit. 

Výjimečné dítě

Někde v půlce cesty ke mně zalétla vzpomínka na okamžiky, když jsem čekala naše první miminko, Marušku. Moje největší přání bylo zdraví. Vždy když se někdo ptal:“ A chtěli byste holčičku nebo chlapečka?“ Tak první věta zněla:“ Je mi to úplně jedno, hlavně aby bylo zdravé.“ Ale někde v koutku těsně za zdravím bylo přání, aby bylo naše miminko výjimečné. Něčím. Čímkoliv. Krásné, chytré, talentované nebo sportovně nadané. Asi to má většina maminek. Chce mít to nejúžasnější dítě na světě. Znáte to? Máte to také tak?

A Maruška byla opravdu výjimečná už od narození, narodila se vlasatá, hodně vlasatá. Všichni ji obdivovali. Byla nádherná a šikovná.

Jednou, když už byla Maruška čtyřletá holčička, šla se mnou a tehdy už i s Jiřinkou v kočárku na procházku do lesa. Po nějaké době už Maru nemohla, byla unavená a kňourala, ať jí vezmu. Byla jsem trošku naštvaná a říkala jsem jí, že to přece musí zvládnout, vždyť to není tak daleko. A pak zakopla. Odřela si koleno.

Teprve až s ohlédnutím zpět, když už jsme věděli, že Maruška má v hlavě ten šílený nádor, jsem pochopila, jak Maruška byla statečná. Zakopávala pořád, měla kolena celá sedřená, ale nebrečela. Vždycky si oprášila tepláčky a běžela dál. Byla výjimečná. Výjimečný byl bohužel i její nádor.

Za našeho krátkého působení v Motole jsem slyšela spoustu historek od maminek dětí s rakovinou. O tom jak se na své děti zlobili, že nemohli dělat něco, co ostatní ano.  Jen do té doby než zjistili, že to má svůj důvod. Svůj strašný důvod. 

Milujte své děti

 

Podívejte se na svoje dítě a řekněte si, že je dokonalé, přesně takové jaké je. Nesnažte se z něj udělat někoho jiného. Nepromítejte do něj svoje ambice. Milujte na něm jeho NEDOKONALOSTI. Milujte své dítě a užijte si přítomný okamžik společně s ním.

 

 

P.S: Třeba si obujte běžecké boty a běžte meditovat do lesa. Budu ráda, když se se mnou podělíte o vaše myšlenky, které k vám během své běžecké meditace přilétly.

 

 

 

Jsem veselá jogínka, která by chtěla vykouzlit úsměv na každé dětské tváři. Jóga se stala mou životní cestou a propojením s tímto křehkým dětským světem. Mám v sobě sílu inspirovat ostatní, jak mohou udělat svoje děti šťastné. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.