Je to tady, Eva se zbláznila.

Psí oči

Dneska ráno jsem se opět vydala vyčistit si hlavu při běhání. Nebylo sice azuro, spíš počásko na to zavrtat se pod deku, dát si teplý čaj a do ruky vzít oblíbenou knížku. Ale jako by Punťa vycítil toho červíčka, který mě nahlodával a lákal mě k lenošení, a hned když jsme s Jířou otevřely dveře a chtěly vyrazit do školky, už seděl u vchodu a házel na mě psí smutné oči a prosil o vyběhnutí. „Punťo, mně se moc nechce…..“ Nahodil ještě smutnější pohled. „No, tak dobře. Ale jen kousek. Počkej až přijdu ze školky, půjdeme.“ Skoky připomínající žábu a úsměv, který téměř spojil koutky tlamy vzadu na hlavě, byli jasným důkazem toho, že je to teď ten nejšťastnější pes v Bratronicích.

Hlava v oblacích

Vyrazili jsme a já byla ráda, že mě Punťa přemluvil. Nemyslet na nic, jen na to, jak je krásně venku, ať už je jakékoliv počasí. Najednou přilítne jedna vzpomínka na časy, kdy jsem pracovala jako letuška. Milovala jsem běhání. Nejradši jsem běhala předtím než jsem jela na letiště a zavřela se na pár hodin do roury, rozuměj do letadla. Nadýchat se čerstvého vzduchu a podívat se na svět ze země. Ale stejně jsem při každém sebemenším zaslechnutí motorů zvedla hlavu k nebi a dívala se, jaké letadlo letí. Když to bylo ČSA, tak jsem  podle času odhadovala kam letí a někdy jsem i věděla, že letí kamarádka. Zvláštní pocit mít pořád kamarádky nad hlavou :). Teď je mám nejradši u sebe.

Podívej se na svého psa, je ti podobný?

Další moje myšlenka patřila Punťovi. Koukala jsem na něj shora a viděla ty jeho třepotající se ouška, jak mu vyskočí a trčí jako netopýrovi a při doskoku sebou plesknou o jeho hlavičku.  Občas vyjede na ty, které má rád. Pozitivní ovšem je, že umí být fakt veselý, vtipný (to se na psovi hned pozná:))  a rád si hraje.

Je to blázínek.

A v tom to přišlo. Nápad. Abych vás uvedla do obrazu. Na svém „Relaxačním kurzu nejen pro boubelky“ jsem minulý pátek vyhlásila výzvu pro tento týden – udělat něco bláznivého. Bláznivého ve smyslu – bláznivého pro sebe. To, co může být bláznivé pro jiné nemusí být bláznivé pro mě. Posunout svojí hranici. Na chviličku vykročit ze svých zajetých kolejí.

Vzpomněla jsem si na úžasný článek od Zuzky Adamcové, který jsem nedávno četla a moc mě nadchnul a inspiroval pro dnešní bláznivý úkol. Na trávě jsem si zula běžecké botky, svlékla ponožky a nechala mokrou trávu proniknout mezírkami mezi prsy. Je to zvláštní. Nejdřív jsem si říkala, že pokud mě potká někdo ze vsi, tak si bude myslet, že ta Eva se už fakt úplně pomátla. Ale pak jsem se trávou rozeběhla, Punťa neskrýval své překvapení, že místo bot vidí běžet vedle sebe všech mých deset prstů. Nejdřív mokrá tráva hodně studila, pak ale přišel pálivý pocit. Příjemný pálivý pocit. Běželo se mi tak krásně. Najednou se cítíte nazí, ale přesto tak svobodní. Musela jsem se začít smát. Jen to potvrdilo to, že jsem opravdový blázen :). Doběhla jsem na konec trávy, asi kilometr a půl osvobozujícího bláznivého běhu, a zase jsem na nohy natáhla ponožky, do té doby bílé ponožky, a obula boty. Bylo to jako v teplém pelíšku, nádherný pocit.

Je tak báječné udělat někdy věci jinak než jsme zvyklí. Můžou to být drobnosti. Přehodit si patku na druhou stranu, vzít si bláznivé náušnice, kalhotky naruby, sníst něco nevšedního, třeba praženého červa a nebo jen vstát o hodinu dřív a koukat do prázdna.

A tak to je návod nejen pro holky z kurzu, ale i pro nás ostatní. Budu ráda, když mi napíšete nějaký váš bláznivý kousek, kterým jste si oživili den.

A inspirujme se navzájem.

Vaše Evka

 

Jsem veselá jogínka, která by chtěla vykouzlit úsměv na každé dětské tváři. Jóga se stala mou životní cestou a propojením s tímto křehkým dětským světem. Mám v sobě sílu inspirovat ostatní, jak mohou udělat svoje děti šťastné. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.