ZAŘVAT SI JAK LEV

ZAŘVAT SI JAKO LEV

„Slunce nám svíííítííííí a déšť nás chladííííí,“ozývá se z malé útulné místnosti. My všichni, asi patnáct dospělých lidí, stojíme, zpíváme a pohupujeme se v rytmu. Někdo se hodně stydí a spíš otvírá lehce ústa, aby to vypadalo, že se zapojil, ale hlásek nevydá. Jiní naopak okamžitě reagují a zpívají zvesela a dosti hlasitě. Pěkný muž, který tam do teď s námi v klidu byl, bohužel po naší pěvecké produkci, velice rychle sbalil podložkuzmizel ve dveřích.

I takhle vypadají semináře dětské jógy. Je to legrace. Plazíme se po zemi jako hadi, zvedáme nohy v pozice psa, abychom ztvárnili psíka, který právě udělal loužičku. Snažíme se odhodit všechny zábrany. Ale upřímně přiznávám, že před dětmi je to snazší.

Vzpomínám si na svou první lekci dětské jógy.

Měla jsem jasnou vizi toho, jak bude hodina probíhat. Sepsané do detailů všechny pohyby, slova, pomůcky. Cha cha cha.

Děti v průměru tři roky byli natěšené, většina mě znala. Což jak jsem zjistila, rozhodně nebylo výhodou.

Ale pro ně to bylo něco nového a počáteční nadšení a zvědavost je na chvilku utišila a já cítila, jak se mi daří zaujmout jejich pozornost. A začátek mi opravdu vyšel. Děti mi visely pohledem na ústech a hltaly každou mojí hlásku. Usadila jsem je do sukhásany, zkříženého sedu. A naučila jsem je jogínský pozdrav. To je bavilo. Některé tak moc, že NAMASTÉ znělo z jejich úst celých 45 minut, v různých hlasových výškách.

A pak už se vlastně nedařilo nic.

Pepíček mi na básničku k pozici kobry, řekl, že nic tak trapného ještě neslyšel. Lucinka při pozdravu slunci plácla svým tělem o podložku a znuděně prohlásila, že tohle tedy rozhodně dělat nebude.

Mně se hroutil celý můj harmonogram.

A když Lucinka nebude nic dělat, tak taky Anička, Terezka….no prostě všichni.

Co teď?

Bylo to táááááááák těžké. Chtělo se mi brečet, vztekat se a praštit s tím mým perfektně připraveným programem o jógamatku a odejít domů.

Tenkrát jsem jejich pozornost s vypětím všech sil nakonec udržela celých 45 minut. Nekonečně dlouhých 45 minut.

Ale byla jsem totálně zpocená, psychicky i fyzicky vyčerpaná.

Pochopila jsem, že tudy cesta nevede a že tyto lekce budou mou největší školou, mou nejtěžší zkouškou na jogínské cestě. Také jsem pochopila to, že příprava je důležitá, ale improvizace je ještě důležitější. Nikdy nevíte dopředu, v jaké náladě děti přijdou a co zrovna je potřeba s jógou uhladit. Nacítit se, nadechnout momentální náladu malého jogínka a malé jogínky.

Někdy jsou naštvaní, tak není problém a zařadíme si pořádného lva. Pěkně si všechen vztek vykřičíme.

Jogín – vztekloun

To, že někdo praktikuje jógu, neznamená, že nemůže být naštvaný. Může. Ale ví, jak si pomůže. A to miluji na dětech. Neskrývají svoje emoce. To je ta nejsprávnější cesta, jak si v sobě nedusit strachy, vzteky a stesky. A na józe je skvělé, že děti naučí, jak emoce zpracovat. A že oni se to učí opravdu rychle, vidím každou lekci jógy.

PS: děti  poznají, jak se právě cítíte vy, proto je lepší jim to přiznat. A možná byste se až divili, jakou vám dají radu.

Zkuste to 🙂

 

Jsem veselá jogínka, která by chtěla vykouzlit úsměv na každé dětské tváři. Jóga se stala mou životní cestou a propojením s tímto křehkým dětským světem. Mám v sobě sílu inspirovat ostatní, jak mohou udělat svoje děti šťastné. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.